Můj první triatlon

Můj první triatlon

I když už je to skoro rok a půl, co jsem tento článek psal, tak jsem se ho rozhodl  opět uveřejnit. Třeba by mohl někoho inspirovat k něčemu podobnému.

Ve středu ráno na plavání mi kolegyně Radka říká,“Nechceš zkusit triatlon v Předboji? Celou zimu plaveš, tak to aspoň zúročíš.“ Řekl jsem si proč ne . Už jsem absolvoval pár cyklistických závodů, ale triatlon mě vždy lákal. Tak proč to nezkusit právě teď.

Teď ještě vybrat který. Jestli kratší hobby pro děti, jak říká Radka, nebo ten delší pro dospělé. Nakonec po konzultaci s trenérem Pavlem  a mojí manželkou Luckou (ta mi radí kratší) vybírám ten delší. Plavání 750 m metrů mi přijde v pohodě, kolo 30 km také, ale běh 7,5 km vidím dost bledě. Jsem totiž neběžec. Ale snad to nějak dám. Můj cíl je dokončit závod, nebýt poslední a ve zdraví to přežít. :-)

V neděli ráno sbalím a vyrážíme s celou rodinou směr Předboj statek Yard Resort. Počasí nic moc. Teplota vzduchu 13 stupňů, déšť a silný vítr. Cítím lehkou předstartovní nervozitu. Všude je zatím klid. Zaregistruji se a sledujeme právě probíhající závody hobby, dorostu a mrňousky, kde máme zastoupení v podobě dcery Veroniky. K naší radosti vybojovala stříbrnou medaili. 
Okolo dvanácté přijíždí Radka s Luckou a jdeme obhlédnout depo a rybník. Depo zatím zeje prázdnotou a rybník se netváří vůbec přívětivě. Sedneme si do místní kavárny a čekáme. Venku se zatím střídá slabý a silný déšť. Dostávám pokyn od holek a jdeme se převléct a připravit věci. Přichází  další z mnoha průtrží, tak se raději schovávám do auta. Dostávám se do lehkého skluzu. Tak napůl oblečen se vydávám do depa. Opět začíná pršet, takže je vše mokré. Půl hodiny do startu je ještě dost času, ale musím se ještě zúčastnit vyhlášení mrňousků a nasoukat se do neoprénu. Čas najednou běží nějak rychle.
Čtvrt hodiny do startu a já stále nejsem připraven. Sleduji vyhlášení a současně se dooblékám. Asistuje mi manželka a při zapínání triatlonové kombinézy mě upozorňuje, že ji mám asi naruby, poněvadž se jí špatně zapíná zip na zádech. Ujišťuji ji, že to takhle má být. Bohužel pro mě měla pravdu, což jsem poznal, když jsem chtěl zip rozepnout během běhu. Následuje soukání do neoprénu, což mi šlo překvapivě dobře a klus na start.
Přibíhám včas a vyslechnu ještě část rozpravy. Zatím mi je pořád do smíchu. Přeci jsem plavání trénoval celou zimu, ne? Pár fotek před startem a jdeme na to. Start! Nasazuji „závodní tempo“. Po pár metrech už vím jak si připadá vánoční kapr. Všude plno těl, samá ruka, samá noha. Někdo mi leží na zádech. To není jako plavání na bazénu v Hostivaři! Plavu co to jde. Cítím jak mi ubývají síly. Bože můj a to je teprve začátek. Vůbec nevím kam plavu. Hlavou mi bleskne myšlenka, jestli by vůbec někdo zjistil, že jsem se potopil a klesl ke dnu. Je tady vůbec nějaký záchranář? Kde je ten pán na té loďce? O nějakém stylu se ani nedá hovořit. Snažím se neutopit, nasazuji styl „pamela“, a kontroluji kde jsou bóje. První okruh mám za sebou a situace se zklidňuje. Ti nejlepší jsou pryč a já zůstávám někde uprostřed. Uklidňuji se a konečně začínám plavat. Vylézám z vody a přebíhám bos do depa.

Výměnu zvládám poměrně rychle a vyjíždím v uctivém závěsu za Radkou. Můj plán je držet se ji na dohled a udržet pozici z plavání. Hned na začátku ale dostává můj plán trhliny. Nevím jestli jsem ztratil koncentraci tím, že jsem pozoroval Radky sedlo, nebo tím že jsem vracel láhev do držáku, ale najednou jsem se ocitl v poli celkem vzrostlé pšenice.
Asi po pěti metrech jízdy pšenicí se vracím zpět na silnici. Mám radost, že jsem vše úspěšně zvládl, ale k mé smůle se pár klasů namotalo na ozubené kolečko a řetěz se na něm pěkně protáčí. Zastavuji a snažím se klasy vymotat. Moc to nejde. Ztrácím drahocenné minuty. Naskakuji na kolo, opět sesedám a další pokus. Teď už to snad pojede. Pokračuji v jízdě na těžký převod. Tam to nepřeskakuje. Zbytek kola až na jednu příhodu, kdy jsem probrzdil zatáčku, probíhá relativně v klidu.
Následuje depo a přezutí na běh. Mazaně jsem si před startem nechal běžecké boty v depu zavázané s tím, že je po kole jen rychle nazuji a poběžím. Tento plán mi ale opět nevyšel. Když jsem chtěl pravou botu nazout na zmrzlou nohu, musel jsem lehce zatlačit a dostal jsem docela slušnou křeč do lýtka. Se zkroucenou nohou jsem lehl na zem. Propínám nohu a tahám za palec. Křeč povoluje a tak se snažím botu opět obout, ale sval jde opět do křeče. Nezbývá mi nic jiného, než boty úplně rozvázat a opatrně nazout. Podařilo se. Zavazuji tkaničky a vybíhám. No, vybíhám. :-)

V prvních metrech je to spíš takový pokus o běh. Nohy mám hrozně těžké a nemůžu je rozpohybovat. Postupně se to ale zlepšuje.
Běží se tři okruhy. První je dost náročný. Špatně se mi dýchá a tak tahám za šnůrku abych rozepnul zip na zádech. Nejde to. Jak je to možné. Že bych měl přeci jen tu kombinézu naruby?Druhý okruh. Připadám si jako v korzetu. Nemůžu dýchat a začíná mě píchat v boku. Stále bezmocně tahám za šnůrku a zip stále nic. Smiřuji se s tím, že už ho asi nikdy nerozepnu.
Třetí okruh. Píchání v boku přestává a už se mi běží tak nějak lehčeji. Už dokonce vnímám i lidi okolo trati. Dokonce se snažím i doběhnout borce přede mnou. A je tu cíl. Paráda. Dobíhám s úsměvem za mohutného povzbuzování mé rodiny. Musím říct, že ten pocit po doběhnutí je úžasný.
A to je možná i jeden z důvodů proč to člověk dělá. A i přes nepřízeň počasí jsem si to opravdu užil. I když to tak možná nevypadalo. Jako bonus pak byla slova mé dcery, která mi v cíli řekla, že jsem krásně běžel a že jsem vyhrál. V půl šesté odjíždíme k domovu za protestu dětí , kterým se závody tak líbily, že ani nechtěly domů. Opravdu povedený den. Už se těším až si to někdy zopakujeme.